Věšínskej sekáč

Ráda bych se podělila o jeden extrémní "módní" zážitek. Přihodil se mi ve Věšíně (okres Příbram) - vy, kdo byste tam kdykoli chtěli zavítat - střezte se! (Na konci článku je fotoreport, stojí za kouknutí!)


Moje skoro-tchýňka má ráda oblečení - no, která ženská nemá? Pořád nějaký nakupuje, dlouho si slibujeme společnou Tour de Sekáč, okukujeme Zoot, E-Bay a jiný snový stránečky, kde blaženě slintáme nad každou blůzkou, bundičkou, kalhotama, botičkama, ééé… no dobrý, lol.

Jednoho krásnýho dne si to za mnou a M. napochodovala do pokoje s tim, že našla na netu jakejsi sekáč, někde ve Věšíně kousek od Příbrami (krásné to město plné statných horníků). Všichni jsme se shodli, že by to moh bejt fajn tripíček (jakože vejlet), takže jó, o víkendu vyrazíme.

Do auta jsme ještě nasedali všichni tři plni entuziasmu. Tak nějak jsme očekávali, že až se vrátíme domů, naše skříň bude zase o něco narvanější, a o to hůř půjde zavřít.

Ten slavnej sekáč jsme nejdřív nemohli najít, nebylo to nějak extra označený, byl to takovej velkej barák (honosně nazývanej jako prostory bývalého kulturního domu). Pak jsme vešli dovnitř.

Pani u vchodu, pijánko si sedíc u stolku, nás uctivě přivítala, zřejmě jsme byli na místní vesnický poměry posh (chápej nóbl). Jakože hodně posh (a ne, nedělam ze sebe něco víc, fakt jsme tam vypadali, jako že jsme z "horních deseti tisíc") . Do ruky nám vrazila obrovskej pytel na odpadky s tim, že dole je to za stovku na kilo oblečení, v prvním patře za stopade na kilo. Už TO zavánělo průserem. Vydali jsme se hore doufajíc, že tam najdem skvostný úlovky, který by nám záviděla i samozvaná módní ikona a guru v jedný osobě Františka Čížková.

Nejdřív nám „padly“ do oka koše s naházenýma botama, páskama a kabelkama. To bylo ještě v pohodě, pořád nám nedocházelo, kde jsme se to sakra ocitli. A pak… klinická smrt, pokud bych to měla nazvat nějak poetičtějš. Všude, ale úplně VŠUDE byly naházený HADRY. Hadry, fakt, oblečení to vidělo jenom přes výlohu z kolemjedoucího autobusu. A válely se tam toho tuny. Tehdy jsem pochopila, čim pani myslela to „stopade za kilo“.

Hele, nejsem nějaká fajnovka, co se bojí šáhnout i na blbou berušku, ale TY VOLE, dotknout se tohohle, to mi nešlo, prostě jsem se nějak šprajcla. Po chvíli jsem se teda ňák osmělila, aby na mě nekoukali blbě, že jsem fakt fajnovka (nejsem, opravdu). M. měl v očích stejně vykulenej pohled jako Bambi, když mu unesli maminku srnku, fakt. Skoro-tchýňka nám oznámila, že se v tom taky hrabe jen ze slušnosti. Zběžně jsme všechno prošli a řekli si (samozřejmě tiše, aby nás tamní obyvatelstvo nezlynčovalo), že na tohle nemáme (koule ani náladu) a balíme to.

Lejdy ve flísce a tepláčkách od vchodu se odmítla vzdát snu, že na nás vydělá velkoměstský prachy a řekla nám, že maj místnost se značkovým, kde to je za „dvěstě-na-kilo“. Protože jsme hodný lidi a brzo měly bejt Vánoce (byli jsme tam někdy v listopadu) - to jsou na sebe všichni obzvlášť hodný, dali jsme tomu šanci, nechtěli jsme tý paní zbortit veškerý naděje hned.

Ta místnost byla za dvěrma, ke kterým vedla dlouhá chodba. Nevim proč, ale v ten moment mě chytla paranoia, že nás někam naženou, střelí do zad a seberou nám NAŠE pěkný oblečení a budou ho prodávat za to prachobyčejný „kilo-za-kilo“. Naštěstí za těma dveřma bylo pár haldiček oblečení s cedulkama typu Okay (tedy ze sítě diskontů Kik), Amisu nebo Yessica (C&A). Ale pozor, našla jsem tričko ze Zary! Ovšem bylo tak sežvejkaný (chápej zmuchlaný), že nemělo cenu ho blíž zkoumat. Opět se celá naše parta dohodla, že zmizíme, tentokrát doopravdy, protože dobrejch skutků bylo dost, M. si ještě všechno vyfotil, protože tohle by nám jinak nikdo nevěřil a čau, sbohem a šáteček.

Hned jak jsem vyšla ven, dala jsem si cigáro, prostě jsem si MUSELA dát pár prásků, protože to bylo fakt na nervy. Jako hele, co si budem povídat, zážitek dobrej, vtipnej a hlavně poučnej, ale dobrovolně bych do toho znova nešla, to bych radši přestala kouřit (a ne jenom jako, fakticky doopravdy). Pro mě tohle znamenalo hodně (nebo aspoň pro moje oblečení), protože od tý si všechno skládam do úhledných sloupečků, ale až po důkladnym vyžehlení.

A mimochodem, po týhle hrůze jsme si jeli spravit chuť do Prahy, kde jsme utratili moooc peněz.

Dobře, tak akorát moooc peněz.

To slavný značkový "oddělení":