Jak jsem poprvé pekla makronky

Makronky mi učarovaly na první kousnutí - dlouho jsem toužila je ochutnat (to už jsem tu psala), to se povedlo a ano, opravdu je to tak dobré. Proto jsem se rozhodla - ano, jsem odvážný a zvídavý člověk - je upéct doma. Jak hloupá a naivní jsem byla!


Čim víc jsem toho o nich načetla, tim víc jsem dočetla i o těch neúspěšných kuchařích, kterým se prostě nepovedly - makronky byly duté, popraskané, placaté, bez nožky a tak dál. Říkala jsem si že třeba já budu ta šťastná, která na první pokus zvládne všechno na jedničku - i takové se najdou - a ano, zase, jak hloupá a naivní jsem byla?!

Sehnala jsem potřebné suroviny a vrhla jsem se na věc. M. mi ochotně pomáhal, ale pořád jsme v tý pidi kuchyni lezli jeden přes druhýho, byli jsme z toho nevrlí, ale nakonec se všechno povedlo - do určitýho bodu - "těsto" trochu "spadlo", protože důležitá instance - sníh z bílků - přestával bejt nadejchanej, tudíž po "nanesení" směsi na pekáč se ona směs roztejkala po onom pekáči víc, než mělo bejt zdrávo. To byl druhej nervák (první kolaps nadešel při "stěhování" hmoty z mísy do sáčku). Třetí nervák přišel v momentě, kdy jsem nadšeně čučela do trouby (ne, nehla jsem se od ní) a sledovala, jak se (v mých snech nadýchané a vláčné) makronky postupně pekly, zatimco praskaly a v puklinách bylo možné vysledovat, že jsou uvnitř dutý! Myslela jsem, že mě trefí - z receptu jsem nevynechala jedinej krok, všechno jsem udělala tak, jak mam, nechápala jsem to. Jediná věc, která mi byla jasná, byla ta, že jsem spadla do kategorie neúspěšných. Nervák no. 4: některým makronkám "vylezla" ona nožka - tedy ten bublinkatý spodek, některým ne. Některým vylezla tak napůl. Nebo na čtvrt. Argh!

Nervák popáté: již smířená s tím, že moje makronky NEvypadají jako makronky, jsem je vyndala z trouby a nechala chladnout - asi po půl hodině (už byly chladné, FAKT!) jsem je začala sloupávat z papíru (pečícího, samozřejmě). Přibližně půlka, možná víc, se mi rozpadla v ruce - právě proto, že byly dutý, tudíž byly i křehký, že jo.

Nervák číslo 6: Když už jsem je sloupla a pomazávala Nutellou (na nějakou spešl náplň typu ganache už jsem vážně pozbývala nervů), tak mi půlka z tý zbylý půlky rupla v ruce (zaplaťbůh jsem jich nadělala hromady - že bych podvědomě předem očekávala krach?).

No. Výsledná půlka z tý půlky byla dobrá - v tom se ostatní nemýlili - ať to bude vypadat sebehůř, jako makronka to bude chutnat pokaždý. S Nutellou byly taky skvělý. A ostatním (M.) chutnaly, což bylo hlavní.

V ten moment jsem vážně měla pocit, že tohle už nikdy zkoušet N-E-B-U-D-U. Ne.

A zase, ach ano, jak naivní a hloupá jsem byla?!?! Makronky jsem totiž posléze pekla i podruhé - pořád byly dutý, ale míň, některý zase praskly, ale už ne tolik, většině vylezla nožka, některým úplně. Že by to napotřetí klaplo? Hah.